To si takhle sedíte na sněhem nasáklé lanovce a pozorujete dění pod vámi. Jízda bude vaše poslední a dumáte nad nejvhodnějším způsobem sjezdu, pro dostatečné ukojení vaší lyžařské touhy. Můžete jet rychle, pomalu, na skokánek, nevzrušivě lesem nebo neupravenou, doposud skluznicemi neprobádanou, černou sjezdovkou. Jaká by byla vaše volba?
Klidným, ladným stylem s pravidelným střídáním obloučků a garancí maximálního bezpečí nebo raději zvolíte tajemnou avšak vzrušující, nebezpečím a nástrahami překypující sjezdovku, na jejímž konci čeká obdiv a uznání? Naskýtají se tu i další možnosti. Co takhle skokánky či rampa pro zábavu, dokonalé odreagování a frajeřinu? Té je však zástěnkou tvrdá dřina, ustáté rány a odříkání. Po té už zbývá jen nepromyšlený plán, postavený na základě improvizace. Bezradné zkoušení všeho možného, vždy se zoufalým výsledkem. Ještě nemáte jasno? Já také ne.
Lyže dopadly na třpytící se zasněžený hřeben. Do hlavy se mi vkradla nevylouditelná myšlenka, jejímž obsahem je přirovnání sjezdu k životu smrtelníků. Poslední sjezd, jeden život. Je na každém z nás, jakou cestou se vydá. Jedinou a nutnou skutečností je radost a pocit štěstí z našeho počínání. Nikdy nesmíte litovat svého výběru, jen to je cesta k úspěchu. Nemáte čas ztrácet čas marným bytím a věnovat se něčemu nenaplňujícímu, něčemu, co už dávno ztratilo svoji podstatu. No, abychom pokročili. Já si svéhlavě a bez rozmyslu vybrala tu nejčernější. Toje ona, má cesta. S odhodláním a pocitem bořiče mýtů jsem se vrhla dolů.
Hrany ostře prořezávají sněžnou strukturu, svaly těžce zápasí s masou sněhu a také větev, která mi kříží cestu. Prozřela jsem až v lyžařské boudě. Při pohledu na obvázanou ruku bez citu a úsměvem skrývajícím ironii jsem řekla: stálo to za to, takový je život.