Lásko…Lásko? Jsi tu? Slyšíš mě? Mohu k Tobě promluvit? Nikdy není jisté, kde zrovna jsi. Vím, jak jsi nezištná, když Tě člověk hledá, nenajde Tě. Pokud Tě nečeká, přijdeš. Pokud Tě nevidí, stejně ho můžeš obklopovat sebou samou. Jsi darem, který na světě nemá žádnou protiváhu. Jsi jediná svého druhu. Jsi ohroženým druhem. Jsi prostá, ale zároveň tak velkolepá. Jsi tak jednoduchá, ve výsledku tak složitá. Jsi potřebou i touhou. Jsi snem i skutečností. Jsi vším, co doopravdy je. Jsi uskutečněním každé bytosti. Jsi energií mezi dvěmi božími bytostmi.
Definovala bych Tě květem růže. Nejprve jsi malinkým semínkem, které má mizivou šanci na vyklíčení. Po té se staněš malinkou, pak větší, je z Tebe nevinné poupátko, které čeká na chvíli, kdy bude moci zažít ten nejkrásnější kousek svého života. Lístek po lístku se rozvíjíš, krásníš… V plné své kráse děláš radost sobě i druhému. Svoji jedinečnost poznáš jen ve vztahu k druhému. Svou krásou těšíš obdarovaného i darujícího. Oba si Tě náramně užívají. Avšak někdy jsi odmítnuta, nelíbíš se. Na vrcholu svého života jsi hozena do koše, kde nemáš koho těšit a zdobit. Tvoje existence je zmařena. Pokud si Tě oba váží, mají k Tobě úctu, nechají v sobě proudit milování, naplníš svoje životní poslání.
Jen Ty uděláš z obyčejné procházky ten nejlepší zážitek týdne. Jednu noc připíšeš k nezapomenutelným vzpomínkám mého srdce. Vyčaruješ mi ten nejnádhernější úsměv, takový jaký se uskuteční jen za Tvé přítomnosti. Dokážeš, aby bytost zapomněla sama na sebe a byla schopna obětovat život druhé bytosti. Z polibku vytvoříš ten nejlibější pocit. Díky Tobě mi přestane záležet i na posledním čtverečku čokolády.
Jenže i Ty musíš někdy odejít. V životě se to tak stává. Věci a lidé odcházejí a zase přicházejí. Je nepředstavitelné bez Tebe dýchat. Dýchat bez Té výjimečnosti, kterou obdaruješ milovanou osobu. Milování je Tvým největším hříchem. Bereš si lidské srdce, které je jen jedno. Nemá žádnou náhradu. Je to all-in sázka. Stavíš ho na kamenný útes, kde čelí mohutným a ničívým vlnám. Tu bolest, s kterou každou vlnu ustává, vyváží i jediné pohlazení, ve kterém se skrýváš Ty. Kolem zranitelného srdce stavíš ochranné hradby, které vlnám nedovolí by srdci ublížily. Máš obrovskou, nepopsatelnou sílu. Zahráváš si. Zmizíš-li, vlny srdce spláchnou až na samotné hluboké dno. Jsi tak nepolapitelná. Vždy Tě poznám až když odejdeš, když se ztratíš. Když uschneš, jako růže bez kapky vody. Jsi stále menší a menší, jsi příšerně malinká.
Chtěla bych nad Tebou vyzrát. Chtěla bych vymazat vzpomínky, které jsou ve mě tak bolestně uloženy. Chtěla bych Tě navždy ve svém životě. Chtěla bych, aby jsi neměla konce. Chci Tě vidět od samého začátku, co vznikneš. Chci si užívat každou vteřinu s Tebou. Chci Tě živit, abys byla stále větší a větší. Co máš vlastně ráda? Jak si Tě udržím? Jaká slova lahodí Tvému uchu? Jakou chuť miluješ na jazyku? Jakou vůní Tě mám omámit a přinutit zůstat? Čím Tě mám ukojit? Moje srdce Ti snad nestačí?
Promiň… Vím, že Tvoje čarokrásnost tkví v Tvé nepolapitelnosti, v překvapení, v údivu a v přání. Jsi tou největší nejistotou, kterou může život nabídnout. Přesto všechno děkuji, že jsi. Děkuji, že jsem Tě mohla kdy poznat, že Tě poznávám a poznávat budu. Však se zklamáním píši, že Tě za celý život nepoznám ani z poloviny. Budíš ve mě úžas, touhu radost. Budíš ve mě trápení, bolest, marnost.
Díky Tobě cítím, že žiji.
Tvá obdivovatelka KB
PS: Jak rychle křikne, rázem zas mlčí. Srdce mé omylné pod ní se krčí.