Ahoj Kristý, děkuji, že jsi přijala moji žádost o rozhovor. Zeptám se Tě na pár otázek, které se budou týkat Tvého vztahu k sociálním sítím, k projektu Za normální holky a samozřejmě Tebe 🙂

Rozlišuješ mezi životem online a offline nebo považuješ online život jako součást offline života?

Ano i ne. Vnímám to tak, že online svět je součástí offline, ale snažím se to oddělovat. Často si kolem sebe všímám, že online dominuje nad offline, někdy tomu tak je i u mě. V momentě, kdy si to uvědomím, snažím se to redukovat a znovu se vrátit do reality. Sociální sítě jsou zdrojem inspirace, tvoří se tam skvělé komunity, mám je ráda, ale nechci být jejich otrokem. Snažím se v tom hledat balanc.

A když už jsi online, tak se pravděpodobně staráš o svůj projekt Za normální holky, je to tak? Používáš sociální sítě také jako „průměrný“ uživatel? Sleduješ stories apod.?

Sociální sítě používám na práci i na zábavu. Projekt je jak mojí prací, tak mým koníčkem, který dělám s láskou. Ale nejsem ten typ uživatele, co by projížděl stories po stories a trávil na Instagramu hodiny jen proto, aby sledoval, co dělají ostatní. Ano, mám nějaké oblíbené profily, které se mi líbí. Na ně se ale podívám jen občas, jestli přidali něco nového. Skoro nikoho z nich neznám osobně, tedy v offline. Líbí se mi jen jejich tvorba. Snažím se tam hlavně tvořit a mít profil s přidanou hodnotou. Zatím myslím, že se mi to daří. A to hlavně proto, že to dělám ze srdce, kdyby to tak nebylo, nemohla bych tomu dávat tolik, co dávám.

Často odpovídáš fanouškům na jejich komentáře, na zprávy a věnuješ pozornost příspěvkům, na kterých Tě označí. Musí to být časově velmi náročné.

Ano, náročné to skutečně je. Už jen proto, že komentářů, zpráv i příspěvků stále přibývá. Snažím se odpovědět úplně na všechno. Neodpovídám jen na erotické nabídky a na urážlivé zprávy. Takovým zprávám čas věnovat opravdu nechci. Na zbytek zpráv, které jsou milé a pozitivní odpovím vždy velmi ráda, každá taková zpráva mi dodá energii a radost. Mám zpětnou vazbu k tomu, co dělám a vidím, že to má smysl. Co se týká času, nemám o tom přesnou představu. Spousta lidí mi radí, abych si udělala pracovní dobu od/do. Někdy se stane, že odepisuju v sobotu v noci, když už bych měla spát. Vlastně z postele odepisuju dost často :D. Ráda bych v tom měla systém, ale já sama jsem totálně nezorganizovaná. Nemohu fungovat na principu plánů. Jeden den udělám spoustu práce a druhý třeba nic. Popravdě mě trošku děsí představa, že bych měla striktně dané, co budu dělat.

Tenhle rozhovor je věnován především Instagramu, kde také projekt vznikl. Používáš i jiné mobilní aplikace?

Ke komunikaci používám hlavně Whats App. Třeba telefonování přímo nesnáším :D. Nejradši se se svými kamarády vídám osobně. Mám ale přátele s druhého konce světa a s nimi osobní schůzka jen tak není možná. S takovými si posílám hlasovky – na messengeru nebo přes Whats App. Na Instagramu si s přáteli skoro vůbec nepíšu. Jinak dříve jsem ještě používala Viber, ale to kvůli babičce. Teď se naučila na Whats App, tak je to jednodušší :).

A co třeba Skype?

Ježiš to ještě existuje? 😀

Projekt Za normální holky má skoro 100 tisíc sledujících. Dodržuješ nějaké marketingové zásady, kdy příspěvky postovat a jak mají vypadat? Máš dopředu naplánované, kdy jaký příspěvek uveřejníš?

(Smích) nedodržuju. Já jsem úplná marketingová panna. Nemám naplánované co a kdy půjde ven. Sdílím random, prostě jak se mi chce. Podle toho, jakou mám aktuálně náladu a jestli v sobě mám něco, co chci sdělit. Dám to tam, jen když cítím, že si za tím 100% stojím. Nemám připraveného nic. Udělám hezkou fotku a ta ve mně něco evokuje nebo naopak. A další věc je, že mám plný Direct fotek, co mi pošlou lidi. Já pak přemýšlím, jestli to přesdílet nebo ne. Samozřejmě, že to tak nebylo od začátku. To jsem čerpala inspiraci ze zahraničních profilů, dělala reposty, překládala… Potom jsem začala přidávat svoje fotky, což bylo osobnější. První byla ta, kde sedím v koupelně na zemi se špekem na břiše. No a potom jsem sdílela fotky kamarádů a od lidí.

Mluvila jsi o svém projektu jako o práci. Je to už plnohodnotná práce, která Tě uživí?

Přesně tak, je to moje práce na plný úvazek. Vidět je hlavně Instagram, ale jen o něm to není. Spadá do toho administrativa, tvorba obsahu (články, příspěvky, knížka). Odpovídání na maily, práce s ambasadory, sama se starám o e-shop, balím a posílám knížky. Potom přednáším, dělám rozhovory (jako teď s Tebou), pomáhám s dalšími projekty, nárazové spolupráce… je toho hodně, co lidé nevidí. Přijde mi, že za ten den nic neudělám, ale v diáři toho mám mraky. Výhodou je, že si to všechno můžu naplánovat, jak potřebuji. Jsem pánem svého času. Kolem projektu denně strávím tak 6 – 10 hodin.

Měla jsi na začátku takovou představu, že bude projekt Tvou prací na plný úvazek?

Jejda, vůbec, ani mě to nenapadlo. Přišlo mi fajn rozebírat témata, jaká tu ještě nebyla. Navíc, když diskuze o nich by někomu mohla pomoci. Ale nenapadlo mě, že to bude moje práce. Zkoušela jsem si najít nějakou „normální“ práci na poloviční úvazek, ale pak jsem zjistila, že se to zvládat nedá. Vlastně se to změnilo, když jsem vyhrála Czech Blog Awards. Ale ještě přes půl roku jsem měla práci na plný úvazek a do toho jsem se starala o projekt. Projekt mi zabral veškerý volný čas, ale dělala a dělám to stále ráda. Pak jsem z práce odešla a začala se věnovat projektu naplno.

Kristy, mám na Tebe takovou nostalgickou otázku. Pamatuješ si na den, kdy jsi projekt založila?

Vzniklo to na blogu o cestování, který jsem aktivně psala. Publikovala jsem tam článek s názvem Za normální holky. Tenkrát mě nikdo nesledoval. Moje články měly něco kolem 200 přečtení a pak tenhle… ten měl 20000! Myslela jsem, že se někde stala chyba, nemohla jsem tomu uvěřit. Lidi to sdíleli a mělo to neskutečný dosah. Došlo mi, že je to téma, které lidi zajímá, a tak jsem si řekla „pojďme se o tom pobavit víc do hloubky“. V říjnu 2016 jsem si založila profil na Instagramu s názvem článku (nechtěla jsem, aby mi ten název někdo sebral :D). Od té doby šlo spoustu věcí stranou, abych mohla věnovat čas a energii do tvoření projektu.

Jak jsi měla naplánovaný svůj profesní život? Jaké práce sis vyzkoušela?

Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá. Neměla jsem žádné vysněné povolání. Vím, že mě vždycky táhla literatura a psaní. Chtěla jsem jít studovat žurnalistiku. Od 15 ti jsem chodila na různé brigády a šetřila peníze. Chtěla jsem letět do Austrálie, abych se naučila anglicky. Byl to můj sen. Austrálie dostala přednost před vejškou. Nejdříve jsem tam pracovala jako uklízečka. Potom jsem se vypracovala na managerku restaurace, a nakonec jsem pracovala v Hiltonu. Přišla jsem na to, že v pohostinství už pracovat nechci. Vrátila jsem se do Čech a udělala jsem si živnost. Nevěděla jsem, co chci dělat, ale věděla jsem, že chci dělat na sebe. Chtěla jsem se chytit v něčem, kde budu moci tvořit. Chtěla jsem se vymanit z kolečka a dělat, co mě baví. Měla jsem napsanou knížku, tu jsem vydala no a už to bylo.

Děkuji. Teď jsi uvedla moji další otázku :). Co Tě vedlo k tomu, abys napsala knížku?

Knížku jsem chtěla napsat už velmi dlouho, ale nevěděla jsem o čem. V Austrálii jsem se vsadila s kamarádkou, že pokud bude mít profil Za normální holky 10K sledujících, tak napíšu knížku. Followers přibývali strašně rychle. V březnu 2017 měl 3K followers a v červnu už těch 10K. Sliby se mají plnit, tak jsem se na to vrhla . Přála jsem si, aby to mělo smysl a někomu to pomohlo. A to se mi splnilo. Díky knížce můžu věnovat spoustu peněz neziskovce Anabell. Knížka a celý projekt by měli pomáhat lidem k tomu, aby se nebáli být sami sebou. Je to to nejpřirozenější, co mohou udělat. Každý den dostávám pozitivní a děkovné zprávy, díky kterým vím, že lidem pomáhám a projekt na ně má dobrý vliv. Je to pro mě radost. Chci, aby lidé byly šťastní a lépe se jim žilo. Spousta lidí se trápí úplně zbytečně, chci jim ukázat, že to jde i jinak.

Řekla bys o sobě, že jsi člověk, který má vše perfektně naplánované nebo necháváš věci náhodě?

Jak kdy, a jak v čem. Jsem blíženec a jsou ve mně reálně dvě osobnosti, které se stále hádají a pokaždé zvítězí jiná. Jedna část mě má ráda přesnost a dokonalou organizaci. Ta druhá je bohémská a dokonale nezorganizovaná.

Jaké máš cíle do budoucna?

Snažím se dávat si spíš krátkodobé cíle než dlouhodobé, protože nikdy nevím, co se může stát. Mým cílem a zároveň snem bylo vydání knížky a odletět do Austrálie – to jsem si splnila. Určitě si chci pořídit auto, protože cestování po republice vlakem je zdlouhavé a celkem obtížné. Chci se zabezpečit a dál vůbec nevím. Chci mít rodinu, ale to bych nenazývala cílem, ale přáním. Nechávám to být, buď to přijde nebo ne. Nevadilo by mi bydlet v Čechách, je tu krásně, jen ti lidé si to musí uvědomit. Nebráním se ani zahraničí. V Austrálii je naprosto úžasně. Musím říct, že od doby, co jsem se odstěhovala do Brna, jsem spokojená. Mám blízko rodinu i přátele.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Chci se zeptat, proč nemáš přítele?

😀 Nechci, aby to vyznělo namyšleně, ale mám celkem dost možností se seznámit. Kluci mě zvou na pracovní kávu, ale často vím, že to není jen pracovní schůzka 😀 Jenže já jsem starý romantik a potřebuji, aby to prostě “kliklo”, takové to wow, bušení srdce a tak no :). Důležitý je pro mě dobrý smysl pro humor a musí mě to s ním bavit. Mám ráda lidi s širokým obzorem a také lidi, co cestují a mohu si s nimi cestovní zážitky vyměňovat. Zatím potkávám kluky, ne muže, u kterých je problém, že jsou to kluci a já si troufám tvrdit, že jsem žena. Už nejsem holka. No a letí na mě většinou o dost mladší kluci, minimálně o 5 let. Jenže mně je 28, mám svoje podnikání, dělám co mě baví, mám své bydlení, všechno si zaplatím, zařídím, mohu kdykoliv vycestovat… Je hrozné to takto říct, ale chlapa ke svému štěstí nepotřebuji. Přála bych si nějakého potkat a ten život doplnit ještě o tu radost, lásku a sdílení, ale tohle chlapi asi nemají rádi. Chtějí, aby je žena potřebovala. Ale já se nechci vzdát své životní svobody, tenhle styl mi vyhovuje. A také je těžké najít někoho stejně starého nebo staršího, kdo by už nebyl zadaný. Ještě úplně nechci být second hand :D. Vím, že potřebuji někoho, kdo ví, co chce a jde si za tím, ke komu budu vzhlížet. Dám přednost například charismatickému, milému truhláři, který s láskou tvoří a je plný pozitivní energie, než vyčerpanému podnikateli, který je úspěšný, ale neustále protivný a ustaraný. Ale až to přijde, tak to přijde. Buddha říká: Nikdy nemusíš tlačit na nic, co se má skutečně stát. Tak se tím řídím. 🙂

Jak vnímáš to, že jsi slavná a lidi Tě znají?

Prvně si nemyslím, že jsem slavná, to je velmi diskutabilní pojem 🙂 Ale jak mě lidé znají z těch sociálních sítí, z televize, z přednášek, z rozhovorů, tak už o mně mají vytvořený obrázek, aniž by se se mnou bavili a ten jde pak těžko změnit. Háže to na mě určité světlo, s kterým nemohu nic udělat. Je pro mě vzácné, když se mě někdo zeptá: „A ty jsi kdo?“. Jsem za to vděčná. Mám šanci ukázat, kdo jsem doopravdy. Když se mě někdo zeptá, co dělám za práci, tak řeknu: „No víš, jeden projekt… To teď není tak důležité, pojďme si pokecat“. Někdy je mi to opravdu nepříjemné. Občas se se mnou chtějí lidi fotit, když jsem třeba unavená nebo v nějaké nevhodné situaci. Ti lidé nevycítí, že se to zrovna teď nehodí. A já nechci být ošklivá a odmítnout je. Snažím se nebýt protivná, ráda lidem odpovídám, fotím se s nimi, objímám je… Špatné je, že mě lidé za všechno soudí, což je mi opravdu nepříjemné. Někdy mám pocit, že se nemohu nadechnout.

Svůj projekt jsi chtěla zrušit, kvůli tomu, že jsi měla příliš negativních zpráv, je to pravda?

Ano. Jde o to, že projekt je můj. Dva roky do projektu dávám celé srdce, dělám ho s láskou a s maximálním nasazením. Není tedy možné, aby se mě kritika nedotkla. Nejde to odosobnit. Mrzí mě, když mi za to někdo nadává. Upřesním, jak vnímám kritiku. Konstruktivní kritiku vnímám pozitivně, jsem za ni ráda. Je to příležitost zlepšit se a podívat se na věc z jiného úhlu. Prošla jsem si peklem, ale hodně mi to dalo. Jsem více asertivní a silnější. Problém je, že urážky a sprostá slova, kritika nejsou. Vždycky, když vkládám nějaký příspěvek, snažím se na něj podívat z různých pohledů, abych někomu neublížila nebo aby si ho někdo špatně nevyložil. Jenže nikdy se všichni neshodneme. Ve stories jsem namalovaná – jsem pokrytec, propaguju přirozenou krásu a realitu. Nejsem namalovaná – nestarám se o sebe a jsem špína. Nemůžu uspokojit všechny a lidi to nechápou. Celý projekt je založen na myšlence zdravého sebevědomí. Neříkám, že by měly být všechny holky plnoštíhlé nebo tlusté. Ať jsou jaké jsou, měly by být spokojeny samy se sebou. Lidi to často překrucují. Všechno je zpochybnitelné a čím se zavděčíš jednomu, nebude se líbit druhému. Vždycky bude někdo, kdo bude nespokojený, musím se s tím smířit a vypustit to. Nebrat si to osobně. Soustředím se teď hlavně na ty dobré a pozitivní zprávy. Ty mi dávají energii, stejně tak jako přednášky. Ale někdy potřebuji pohov a třeba na 3 dny úplně vypnout.

Sehnala jsi někdy na sociálních sítích kamaráda/partnera?

Vždy radši preferuji reálný kontakt. Nicméně přes Instagram jsem poznala spoustu fajn lidí. Našla jsem tam jednu hodně dobrou kamarádku. Děje se to, že se kontakt z sociální sítě přenese i do reálu. Hodně lidí se tak poznává. Nemyslím si, že je to dobře, ale myslím, že je lepší seznámit se na Instagramu, než na Tinderu. Nemůžu to házet do jednoho pytle, taky tam vznikly stabilní páry… Domnívám se, že problematické není seznámení se na sociálních sítích, ale spíš to, že je partneři používání i nadále ve vztahu. Děje se to, že pak jeden druhého porovnává s těmi na sociálních sítích. Pokud toto zajde daleko, partner se stane snadno nahraditelným. Při každé krizové situaci jdou hledat někoho jiného. To mi přijde smutné. Usínají vedle sebe a sjíždí profily jiných holek a jiných kluků. Jsou tam nádherné holky a namakaní chlapi. Prostě stačí kliknout a máš jich tam 200. Ve skutečnosti, když se dva milují, nejde, aby se jeden nahradil. Každý je originál. Lidi by se měli vykašlat na povrchní vztahy a vztah budovat více do hloubky.

Co se snažíš projektem říct?

Snažím se ukázat, že to jde i jinak. Nikdy jsem nesdílela holky s plastikama a neponižovala jsem to. Hledám důvod, proč se plastiky dělají. Snažím se najít balanc. Ne, aby si holky stále říkaly, co je špatně. Nechci, aby se lidé podceňovali, ale třeba holky to hodně dělají. Bojí se ukázat na pláži, cestovat… snažím se jim říct vykašli se na to a žij! Ztrácíš čas. Pracuj na sobě a starej se o sebe. Dávej energii jen do sebe a dělej, co tě baví. Neměň se pro kluka, pro lajky, pokud chceš, tak pro sebe. Často mi píšou holky, které vypadají jak z katalogu, jak jsou se sebou nespokojené, trhají si vlasy apod. Pak potkám holky, které jsou naprosto průměrné, ale spokojené samy se sebou. Jde z nich úplně jiná energie, přesto, že třeba na pohled nejsou podle současného ideálu krásy.

Kde se v Tobě vzala takový obrovská síla a sebevědomí? Bylo tomu tak vždycky?

Řekla bych, že se to změnilo mým posledním vztahem. To mě hrozně naštvalo. Byl to manipulátor a příšerně žárlil. Štvalo mě, že mě porovnával s jinýma holkama. Udělala jsem chybu, že jsem ho nechala, aby to došlo tak daleko. Je to popsané v mé knížce. Chci holkám ukázat, že si nemusí projít toxickým vztahem. Chci jim ulehčit cestu – aby si z toho vzali poučení. Já mám taky špatné dny, kdy jsem nejistá, ale nikdy se už nechci podceňovat. Naučila jsme se znát svoji hodnotu. A když mě zrovna někdo nechce brát takovou, jaká jsem, nemám si s ním co říct. Nechci a nebudu se ponižovat. Baví mě ten pocit, když si řeknu, že na to nemám, a pak se to povede a dám to. Ráda se překonávám, což mi také dodává sebevědomí. Například Sparťan race… Je jedno, jestli lidi říkají máš na to nebo ne. Nesmíš se bát. Vždycky to je tak, jak si řekneš a o čem budeš přesvědčená/ý. Když to nezkusíš, vždycky to bude NE.

Zdroj fotografií: Instagram Kristýny Dolejšové (Hello Christie) a Zanormálníholky