Všichni jsme obyvateli českého státu a tato skutečnost nás spojuje. Zákonitě musíme být shodní ještě v dalších věcech. Už jen v tom, že žijeme ve stejném klimatickém pásmu, jsme zásobování stejným sortimentem zboží, jsme obětmi stejného vzdělávacího systému a tak dále. Na všechny tyto podmínky se adaptujeme, tudíž jsme ve výsledku všichni na stejné vlně, někdo nad vodou, někdo pod vodou, někdo dokonce za vodou. Objektivně hodnotit naše společné vlastnosti mohou snad jen jedinci vně našeho státu. Těžko se pídit po profilu nefalšovaného Čecha.

Ale jací tedy vlastně jsme? Na dovolenou přijedeme alespoň o hodinu později. Je teplo, ale přesto máme na nohou ponožky a sandále. Co kdyby najednou začalo chumelit? Člověk nikdy neví! Je čas oběda, ale ještě si do řízku nekousneme, neboť si ho musíme šetřit na večeři. Vezmeme si jen žvýkačku. Obal nenápadně odhodíme na chodník a ještě se zhnuseně podíváme, kdo mohl udělat takovou neslušnost. Pro jistotu přejdeme na druhý chodník. Cestu nám kříží tříproudová silnice, ale půjdeme přímo. Přechod je příliš daleko a my nemáme času nazbyt. Za zvuku klaksonů a pomalou chůzi dojdeme na druhou stranu. Osopíme se na ty hulváty, kteří nás nenechají v klidu přejít. Na přeplněném chodníku batohem skolíme každého, kdo se bude motat do cesty. Když kolemjdoucímu vypadne padesátieurová bankovka, tak se pro ni nenápadně sehneme, přičemž srazíme k zemi další tři lidi. Příroda volá a toalety nikde! V centru města se platí 3 eura a to je prostě moc. Přece nekradu! Rozzuříme se.

Je čas na večeři. Zajdeme do pizzerie. Nejprve seřveme italského číšníka, že v nabídce není české pivo a hovoříme jak jinak, než po česky. Objednáme si čistou vodu. Po dopití si do skleničky opět nenápadně přiléváme vodu vlastní. Když už máme otevřený batoh, přibalíme do něj slánku na horší časy, která je vážně moc hezká. Vytáhneme z igelitového sáčku zapařený řízek a popřejeme si dobrou chuť.

Profilu kovaného Čecha jsem se možná přiblížila. Naštěstí už je trendem jít proti proudu a tuto zvyklost opustit. Právě my jsme ta generace, která musí tento mýtus převrátit vzhůru nohama a chvíli pobýt ve stojce.  Naše nohy už více nemohou “zdobit” sandále z vietnamské tržnice. Naši pověst si budujeme sami.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *